Jak dlouho ještě budem zrát - Václav Neckář, Bacily, Michal Horacek

Už je to hodně dávno,

co vyhnali nás z ráje,

s plamenným mečem za vrata

— «Jděte a zrajte, pláňata!»

A tak tu tedy zrajem.

Říkáme od té doby:

«My dozrajeme časem,

skryjeme rány jizvami.

— Vždyť nejhorší je za námi!»

Kdo ale přitom ptá se:

«Jak dlouho budem říkat 'kdyby',

a potom dělat stejné chyby,

jak předtím nejmíň tisíckrát?»

«Jak dlouho budem kalit vodu,

jak rybám, tak i svému rodu?»

«Jak dlouho ještě budem zrát?»

Míváme občas dojem,

že už se sotva leknem,

že máme jistou zkušenost

a dobře víme, kdy říct «Dost!»

Tak kdy to tedy řeknem?

Jak dlouho budem shánět zbraně

a maskovací sítě na ně?

— Vždyť hloupost nelze maskovat!

Jak dlouho budou vojska v sedle,

než pochopíme, jak jsou vedle?!?

Jak dlouho ještě budem zrát?

Jsme plody jedné Země,

jen jediného 'Stromu'!

Kdy asi všichni poznáme,

že jiný 'Strom' tu nemáme?

Kdy dozrajeme k tomu?

Je psáno v jedné moudré 'Báji',

že všichni už jsme dávno v Ráji.

Proč toužit někam do nebe?

My budem zrát jak v lánech zlato,

až jednou ráno přijdem na to,

jak vyzrát sami na sebe.

Jak vyzrát SAMI NA SEBE!