Provazochodci - Václav Neckář, Helena Vondráčková

Silnicí se koník vláčí

s maringotkou nízkou,

táhne za ní stožár dlouhý,

jednou městem, vískou.

Dál, dál, dálkou,

dál, dál, dálkou.

Pan Rossini má dva syny

se svou krásnou ženou.

Po provaze denně kráčí,

kam se mráčky ženou.

Dál jdou dálkou,

dál, dál, dálkou, dálkou.

Ve výšce závratné,

ti dá svůj strach jen za vstupné.

Provazochodci jako ptáci

mají stejný úděl.

Jenže lidé naneštěstí

nemají pár křídel.

Dál jdou dálkou,

dál, dál, dálkou, dálkou.

Jedinkrát,

špatný krok

a dál tě už čeká jen pád.

Jedinkrát,

je to rok,

jak anděl, co nemusí se bát.

Jako blesk,

na zem sjel

a nechápal, proč v očích má už navždy klid.

A proč křičí

všichni lidé?

Proč se náhle přou, kdo z nich to viděl líp?

V záři světel na náměstí,

když na provaz vkročí,

cítí jak ho rozhoupává tisíc lačných očí.

Dál jdou dálkou,

dál, dál, dálkou.